Historicko-faktologický akční román s doslovem spisovatele a historika Jaroslava Čvančary. Příběh známého odbojáře Václava Morávka, úhlavního nepřítele pražského Gestapa a jednoho z vůbec nehledanějších mužů Němci obsazené Evropy, zachycený ve strhujícím vyprávění.
Celá slavná story zde ovšem nekončí, jak by někdo čekal, smrtí hlavního hrdiny, ale pokračuje až do konce padesátých let. I když jde o značně čtivé a napínavé románové ztvárnění, děj se striktně drží exaktních historických pramenů a je doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem. Nemálo z informací, poznatků a nálezů zde zaznívá vůbec poprvé.
Na knize spolupracoval historik a spisovatel Jaroslav Čvančara a také největší současný odborník na Morávka Jiří Košař.
Tuto opravdu neobyčejnou knihu dotváří rozsáhlá fotogalerie obsahující četná exkluzivní, dosud neuveřejněná fota.
Románová část je doplněna ojedinělými ilustracemi Milana Fibingera, který svou technikou černobílého kvaše navazuje na odkaz Zdeňka Buriana.
Ukázka z knihy:
V ten moment náhle někdo prudce pootevře dveře mého pokoje a pronese řízně německy: „Hände hoch!“ Neváhám. Seskočím bokem z postele. A už mačkám spouště obou mých zbraní. Výstřely zaduní malou místností a ta postava se skácí na zem. Čekám, co bude. Jakési siluety se pak mihnou v kuchyni. Pak zahlédnu, jak někdo toho střeleného chlapa táhne po zemi, do chodby za roh. Využívám toho. Přibouchnu dveře, rychle za ně hodím židli a stolek. Pak zaklekávám a namířím do kuchyně.
Jeden, dva. Snad dokonce tři postavy. Vidím je tam ve světle přes prosklenou část pootevřených pokojových dveří. Asi mě v šeru místnosti zahlédnou. „Hände hoch!!!“ znovu se rozezní bytem hrozivý křik. „Sie sind verhaftet!!!“ Prý jsem zatčen.
No ještě ne, ušklíbnu se. Není na co čekat. Mačkám rychle obě spouště. Pistole se mi zas vzepnou v ruku, chrlíce tím směrem smršť střel.
Salva ohlušujících výstřelů doslova zaburácí celým bytem. Slyším, jak v kuchyni padají věci, nějaké nádobí se tam kutálí po podlaze. Záblesky zprava, z předsíně. Také odtamtud na mě pálí. Přikrčím se. Jejich střely narážejí do stěn, až kolem mě všude lítají kusy zdiva.
Kouknu na své pistole, závěry vzadu. Rychle přebít, než sem na mě vlítnou. Mám to docela nacvičené, nyní oceňuji, že jsem to tak trénoval. Tedy vzít najednou obě pistole jako jednu velkou do pravačky. Levou vyhodit jeden, pak i druhý zásobník. Jde to ztuha, potmě, a ještě bez toho prstu. Sakra.
Nyní sáhnu po zásobnících, vyndávám z pásu na zádech dva najednou. Do jedné pistole, do druhé. Ještě zbraně natáhnout. Dělám to tak, že prostě zaseknu mířidla obou kvérů o opasek a trhnu prudce dopředu. Nataženo. Zas připraven k boji. O mnoho lepší pocit, ufff. Namířím zas pistole do kuchyně. Ti grázlové se sem na mě vůbec nesmějí dostat.
„Tak si pro mě pojďte, vy hajzlové!“ cedím mezi zuby. Zkoumám prostor před sebou přes mířidla obou zas nabitých zbraní. Na chodbičce zatím klid. Až zvláštní ticho. Pak tam zmerčím nějaké stíny.
Jsou tam stále, za rohem. Jakmile zahlédnu svůj další cíl, na nic nečekám a pustím to tam. Další salva rychlých výstřelů. Prostor přede mnou zahrnu doslova sprškou kulí. Je to pro ně, jako by šli na pár metrů proti kulometu.
Bolestný výkřik a další postava se kácí k zemi. „Hilfe!“ slyším z chodbičky úpěnlivé volání. V bytě spousta dýmu a prachu z omítky otlučené střelami. Rychle opět přebíjím. Toho ležícího na zemi asi někdo právě lifruje dozadu. Táhnou ho směrem z bytu, asi až na chodbu. Ten maník jim bolestně kvílí. „Tahle na vás, šupáci,“ myslím si. Prázdné zásobníky padnou na zem a dva plné jsou zas na jejich místě. A natáhnout. Hotovo.
Takhle pod tlakem při opravdové přestřelce měnit zásobník, navíc najednou u obou pistolí, není tak jednoduché jako kdysi někde na tréninku. Navíc ten chybějící ukazovák mi to dost komplikuje.
Jo, se zdravou rukou by to byl jinej fofr. Kdysi se mi kvůli tomu Mašín s Balabánem vždycky smáli, jaký jsem to prý kovboj. Pobožný střelec. Teď se to hodí. Zhluboka dýchám. Snažím se zklidnit mysl.
Uvědomuji si, že tady vzadu jsem úplně v pasti. Oknem utéci tentokrát nepůjde. Jednak je moc vysoko a jednak je pod tím výška tří poschodí. Snažím se uvažovat: „Tohle, Vašku, nemůže trvat donekonečna.
Až ti dojdou náboje – a ony ti nakonec jednou dojdou –, tak tě dostanou…“
Řekli o knize:
- Autor s tvrdohlavostí a houževnatostí jemu vlastní hledal a nacházel odborné zdroje a archivní prameny. Ačkoli pplk. Černý není vystudovaným historikem, i v oblasti historických faktů odvedl obdivuhodný díl práce. Přiblížil se pravdě. Své poznatky navíc dokázal vložit do akčních souvislostí. Důvěryhodně převyprávěl příběh o lidské odvaze a statečnosti na straně jedné, a bohužel o zbabělosti a zradě na straně druhé. Známá, méně známá i zcela neznámá fakta dal Pavel Černý s chronologickým výkladem do souvislostí.
Jaroslav Čvančara, spisovatel a historik
- Jsem ráda, že kniha představuje mého strýce Václava především jako člověka. Sice jako obrovského bojovníka a hrdinu odboje, ale ne jako nějakou neživou čítankovou bytost. A právě tímto je tento román tak uvěřitelný…
Jaroslava Karbanová, Morávkova neteř
- S ohledem na osobní pouto k hrdinům tohoto příběhu jsem knihu přečetla jedním dechem. Úplně jsem se do té doby vžila a situace prožívala s nimi. Přiznám se, že několikráte jsem musela knihu na chvíli odložit, takové ve mne vzbuzovala emoce.
Zdena Mašínová ml.
O autorovi:
Mgr. Pavel Černý, pplk. v.v. (*1967), je bývalý policista a dlouholetý mezinárodní instruktor výcviku speciálních policejních jednotek po celém světě, prezident lidsko-právní platformy Liga Libe, která hájí právo legálně vlastnit zbraň.
Je autorem více než 500 odborných článků a řady knih zabývajících se zejména problematikou zbraní, sebeobrany a střelecko-taktického výcviku. Morávkova zpověď je jeho románovým debutem.
Pavel Černý: Morávkova zpověď aneb Věřím v Boha a ve své pistole, vydává nakladatelství Kalibr, 416 stran, doporučená cena 529 Kč