Kniha Jalová směřuje na pulty knihkupectví. A s nimi zamyšlení, jak moc je slovo potrat v Česku povolené. Rozhovor s autorkou kniha Lucií Hřebečskou přináší mnohé odpovědi.
Proč jste se rozhodla tématu věnovat?
Jsem ve věku, kdy mě a mé vrstevnice otázky na svatbu a děti vyloženě pronásledují. Ten společenský tlak silně vnímám, zároveň ale vidím velký rozdíl mezi tím, jak jsou vnucovány optimální životní volby, a jak svoje životní štěstí cítí některé ženy z mé sociální bubliny. Tohoto fenoménu jsem si začala všímat – veškeré příběhy o lásce v médiích končící dítětem jako ultimátním štěstím, a na druhé straně zkušenosti osob mně velmi blízkých, které se zkrátka na mateřství vůbec necítí nikoliv ze sobeckých a kariérních důvodů, jak je to často prezentováno, ale právě pro intimní osobní důvody, se kterými našly sílu se mi svěřit – zkrátka nedostatek mateřského pudu a lásky v sobě a úzkost z otěhotnění. Byly to složité a niterné rozhovory, na nichž jsem jako nejtěžší vnímala pocit viny a osamocení, který s sebou tohle přiznání – nechci děti, nedovedla bych je milovat – nese. Současně jde ale o ženy, které jsou skvělými dcerami, přítelkyněmi, tetami, a rozhodně na nich není nic ‚rozbitého‘ nebo špatného, za co by se měly stydět. Přesvědčte o tom ale kohokoliv, když celá společnost a veškerá média tvrdí opak!
Co byste chtěla knihou sdělit?
Chtěla jsem dobrovolnou bezdětnost ukázat takovou, jaká pro mnoho žen skutečně je. Ty ženy nejsou žádné saně, monstra a sobecké kariéristky. Navzdory tomu, jak jsme jako společnost pokročili, s sebou dobrovolná bezdětnost stále nese stigma a pořízení si potomků je pořád prezentováno jako jediné dokonalé štěstí a naplnění lidského života. Právě k tomu bych chtěla knihou říci – pro někoho prostě ne. A to je v pořádku.
Kniha Jalová už brzy na pultech dobrých knihkupectví. Nenechte si ji ujít.
Titulní foto je ilustrační